Moje cesta z atopického ekzému

Můj příběh začíná 1. června v ranních hodinách. Toho dne, v jedné brněnské nemocnici, jsem přišla na svět císařským řezem, asi o 3 týdny před plánovaným termínem. I kdyby se maminka tenkrát snažila sebevíc, jinou variantu, jak mě dostat na tento svět, stejně bohužel neměla. Kojení šlo ztuha, maminka mi říkala, že měla zánět v prsu a velké bolesti, se kterými jí sestřičky tenkrát moc nepomohly. Tak beru jako velký úspěch, že jsem byla kojená skoro 6 měsíců. Jelikož jsem ročník 90, dokrmování pak proběhlo výhradně Sunarem – agresivní – nehydrolyzovanou kravskou bílkovinou, která dodnes spoustě osobám způsobuje alergie (nejen) na mléčnou bílkovinu.  

Dobrou mikrobiální základnu jsem tedy při svém vstupu na svět bohužel nedostala. První ekzém tak na sebe nenechal dlouho čekat a byly mi přesně 3 týdny, když se objevily červené skvrny na tvářičkách, rukách a stehýnkách. Tyhle skvrnky mě střídavě přicházely navštěvovat několikrát za rok. Někdy to bylo horší – někdy lepší, ale pokaždé to strašně svědilo. Někdy až k zbláznění. Pamatuju si pravidelné výlety za kožní lékařkou, která mě vždy vysvlékla, osahala – umyla si ruce a zamyšleně předepsala další mastičku. A že jsem jich vyzkoušela! Bílé, žluté, modré…všechny mastné jako blázen, po kterých jsem se v noci mohla sedřít z kůže. Často se mi stávalo, že jsem se v noci tak moc škrabala, že jsem se ráno probudila v zakrvácené posteli a další den jsem místo školy opět klopýtala za naši kožní guru. Také si matně pamatuji fialový nádech mojí kůže, z koupání v hypermanganu, který strašně štípal, ale prý pomáhal. No a samozřejmostí byl každoroční výlet do Chorvatska nebo Itálie. Tam jsem měla přikázano být každý den naložená ve slané vodě a pak hojit kůži na sluníčku. Když nad tím přemýšlí, to jediné vlastně docela zabíralo. 

Je také vhodné podotknout, že kožní problémy nebyly to jediné, co mě trápilo. Docela často jsem trpěla na záněty močového měchýře. Vracely se tak často, že moje praktická lékařka už 6 – tá antibiotika konstatovala za neúčinná a vyslala mě na penicilinové injekce do dětské nemocnice. No řeknu Vám, bylo mi asi 7 a z těch návštěv nemocnice mám vážně trauma. Injekce obřích rozměrů rovnou do stehenního svalu. Bolelo to jako blázen a celá noha pak silně brněla a já plakala. Před každou návštěvou mi bylo strašně zle, bolelo mě bříško a plakala jsem mámě před nemocnicí a slibovala jí, jak už nikdy nebudu zlobit, když tam nebudeme muset jít, že jí snesu modré z nebe a ještě víc.  No, nevyšlo to….

Po těch injekčních kůrách se záněty močového měchýře už vlastně nevrátily, zato jsem začala trpět na záněty průdušek, bronchitidy a prý i astma. Někdy se mi tak špatně dýchalo, že jsem musela použít ten šedivý ústní rozprašovač, tuším Ventolin se jmenoval. Pravidelně jsem chodila na alergologie a dýchala do přístrojů, nechávala si dělat kožní testy, abych zjistila že jsem alergická na břízu, topol, lípy, jabloně, roztoče, prach, pyl, pampelišky, psy, kočky…(zbytek už si nepamatuji). Ach jo.

První zlom přišel v 15 letech. Tenkrát mě maminka vzala do obchodu, že mi nakoupí při nástupu na gymnázium pěkné oblečení. Když jsem se svlékla v kabince a viděla to flekaté, červené a rozdrápané tělo, s brekem jsem utekla z obchodu pryč. V té době jsem již aktivně sportovala a jednou, když mi trenérka řekla, že jestli chci být dobrá – musím být hubená, jsem si její slova vzala k srdci. Jsem totiž blíženec a my když si něco umaneme, jdeme si za tím. Začala jsem vyřazovat spoustu věcí ze svého jídelníčku, tenkrát s cílem zhubnout (že to nebylo zdravě nemusím podotýkat). První šlo na řadu pečivo a sladkosti. Pak vše tučné – takže tučné sýry, jogurty, máslo, smažené… takhle jsem se stravovala asi rok a půl a kromě nezdravého snížení váhy na 45 kg mi mimo jiné, poprvé v životě zcela zmizel ekzém. Čím to? Tenkrát jsem to brala jako vedlejší efekt „zdravého stylu života“ a moje kožařka jako zklidnění hormonů, kdy nejhorší ekzém prý bývá v pubertě. 

Problém ale byl, že kromě 15 kilogramů, mi jaksi odešla i menstruace. Návštěva gynekoložky tenkrát měla jasný výsledek – antikoncepce a zvýšit množství tělesného tuku, aby začalo tělo správně fungovat. Tak jsem bílý plášť opět poslechla (v naší rodině bílých plášťů se to tak dělá) a začala denně zobat tabletku hormonální antikoncepce. Rychle se dostavily velké chutě na sladké a tak se změnil stejně tak rychle i můj jídelníček, a tím i moje hmotnost, trávení a ekzém. 

Další velká změna přišla v roce 2010, kdy jsem odešla na vysokou školu do Olomouce. Když se ohlédnu zpětně, největší změnou byla psychická stránka. Uvolnil se tlak na moji osobu, který rodina (v dobré víře) na mě vyvíjela. A jelikož moje povaha perfekcionalistického blížence s velkými ambicemi, mi v životě způsobila a způsobuje docela hodně stresové zátěže, tak ta, že jsem nesplňovala a zklamala představy mých nejbližších, mě vždy stresovala ze všeho nejvíce. Tohle období bych pojmenovala střídavě jasno – oblačno a ačkoliv ekzém ve větší míře ustoupil, o to více se začala ozývat moje střeva a trávení.

Ten největší milník přišel v roce 2015. bylo mi 25 let a ačkoliv jsem byla hodně aktivní sportovec, student a praktikant zdravé výživy, moje trávení byl můj denodenní nepřítel. Trápily mě časté velké únavy a střídaly se dny, kdy jsem se cítila dobře a dny, kdy mi bylo „nespecifikovatelně mizerně“. Rozhodla jsem se, že tak dále fungovat nechci a začala jsem se ohlížet po zdrojích, co s tím mohu dělat. Tenkrát mě trápily mimo jiné i časté bolesti břicha v pravé časti, se kterými jsem si nevěděla rady a jediná místnost, kde jsem to řešila, byla ordinace mého gynekologa, který mě vždy utvrdil, že nikde není nic v nepořádku. Tak jo…

Co osud nechtěl, náhodou jsem se přihlásila na seminář „Zdravá střeva“ do centra tradiční čínské medicíny. Když jsem se učily ve dvojicích dotykovou diagnostiku střev, lektor kurzu na mě náhodou vyšel do dvojice (jackpot!). Když mi začal promačkávat břicho a zmačkl mi silně na bod bolesti v pravé části břicha, vyjekla jsem a bodavá bolest mi vystřelila snad až do žaludku a do nohou. S obavami se na mě podíval a řekl mi, že něco nemám v pořádku na přechodu tenkého a tlustého střeva a že už je to tam dlouho. Že se mi tam rozrůstá zánět a musím si dát střeva rychle dohromady.  To byl pro mě největší zlom a otevření očí a konečně mi někdo pojmenoval, co je špatně. Začala jsem tedy intenzivně hledat, co s tím vlastně budu dělat. 

Četla jsem knihy, články na internetu a zjišťovala a studovala. 5 let zpět ještě střevní mikroflóra a její funkce nebyly tolik v popředí zájmu a tak mi to chvíli trvalo a informace jsem sbírala vážně pomalu. Došla jsem k ozdravnému protoklu na léčbu zánětu ve střevech, jehož součástí byla ozdrava střevní mikroflóry a vyřazení potencionálně alergenních potravin. Tento protokol bych přirovnala k tzv. AIP – alias autoimunitnímu protokolu, který se dnes běžně používá a je jeden z nejlepších ozdravných principů při snaze zmírnit průběh a příznaky autoimunitních onemocnění. 

Vrhla jsem se na to. Na půl roku. Vyřadila jsem především lepek, laktózu, absolvovala krátkou intenzivní přírodní antibiotickou kůru a nasadila širokospektrální probiotika. Tenkrát jsem si je nechala posílat až z Anglie a dala v ně všechnu důvěru, jelikož jsem zdaleka nevěděla o probiotikách to, co vím dnes. Nebudu Vám lhát, že to nebylo těžké. Bylo. Na klasické lepkové potraviny jsem byla zvyklá – celozrnné pečivo, těstoviny, ovesné vločky, müsli tyčinky, sem tam zdravější verze buchty, kuskus, bulgur, flapjacky, knackerbroaty – na tom všem jsem jídelníček měla postavený. Měla jsem najednou pocit, že nevím, co mohu vlastně jíst. Ale zvládla jsem to (a ačkoliv jsem tenkrát byla naprostý amatér) řekla bych, že docela dobře.

Za 6 měsíců po ekzému ani stopy a moje trávení se výrazně zlepšilo. Nebylo to ještě úplně ono, ale změna byla více než znatelná a já opravdu šťastná. Byla jsem na sebe pyšná a byla jsem spokojená s tím, jak skvěle se cítím. Začala jsem zařazovat potraviny zpět do mého jídelníčku. První šly mléčné výrobky (ty mi moc chyběly) a postupně jsem jeden po druhém zkoušela – nestalo se nic. Pak jsem začala vracet lepek. Ovesné vločky – problém. Celozrnný rohlík – problém…..no a největší problémem byly Vánoce 2015, které jsem jako milovník tradic nechtěla nechat bez vánočky s marmeládou a lineckého cukroví. Poslední kousek jsem snědla 26. 12. 2015 a ze všeho, co potom následovalo uvnitř nebo na povrchu mého těla, jsem se dostala přesně 29. 3. 2016. 

A od té doby jsem změnila jednu zásadní věc – nejím lepek. Nikdy. Ačkoliv dle krevních testů to vlastně vůbec není nutné. Ne, nejsem jen další člověk následující moderní trendy – já si tuhle cestu zvolila na základě informací, které mi dává moje tělo. Několikrát jsem se spálila, nezeptala se nebo si nepřečetla složení a zaplatila jsem za to. Jíst lepek mi tak moc nedělá dobře, až jsem pochopila, že touto cestou mi tělo dává najevo, že ho prostě nezvládá. Možná si za to můžu i sama, svými stravovacími omyly, možná ne. To už ví jen moje tělo. Každopádně teď je to cca 5 let a po ekzému ani stopa. Několikrát jsem ještě absolvovala širší ozdravu střev, běžně zařazuji masokotsní vývary, ozkoušela jsem několikatery probiotika a doplňky, a našla si své favority. Urovnala jsem si zásadně stravování a změnila zaběhlé stereotypy. 

Jediné chvíle, kdy se mi ekzém objeví jsou ty, kdy tělo tlačím za hranici jeho optimálního fungování. Když na sebe opět nakládám více, než bych měla nebo mě trápí stres, smutek nebo hněv. To se pak objeví skupinka červených skvrn a puchýřů na jediném místě – prostředníček pravé ruky…..dle tradiční čínské medicíny je to místo spojené se střevy….zjistila jsem, že mi v takovou chvíli vše ještě podstatně zhoršuje káva a proto se jí (na čas) také dobrovolně vzdávám.

Nedělám nic zázračného – jen jsem se naučila poslouchat a pracovat se svým tělem. Ačkoliv tenhle příběh je má cesta a mé tělo a Vy máte jiný životní příběh i střevní mikrobiom, základ je vlastně podobný. Trápí nás zánět ve střevech, který se projevuje na naší kůži. Čím déle tam je, a čím déle ho ignorujeme, tím více paseky nadělá.

A mimochodem….moje babička má autoimunitní onemocnění – lupénku, to stejné měl i dědeček. Druhá babička odešla do nebe kvůli Alzheimerovi – také autoimunitním onemocnění. Můj tatínek trpí na plíce a často otravné vleklé kašle (plíce jsou párový orgán tlustého střeva a dle TCM mají tyto orgány mezi sebou jedno z nejsilnějších spojení). Můj strejda zemřel na rakovinu plic v 50 – ti letech.  Moje střenice obě ekzematičky. A nakonec – můj bráška – narozen stejně jako já – trpí na ekzémy, astma, alergie a syndrom zvýšené propustnosti střev. Náhody? 

Ne…to ani zdaleka. Pospojovala jsem si dílky puzzle a rozhodla se vydat jinou cestou. Nevybrala jsem si náhodou, jak se chci stravovat, jen se stravuji tak, jak si vybralo moje tělo. 

Celá tahle zkušenost a dlouhá cesta, se stala moji inspirací při tvorbě seminářů „Všechny nemoci začínají ve střevech“ a semináře věnující se ozdravě propustného střeva. Proto jsou tyto semináře nejen o teorii (kterou se dočtete i v knihách a na internetu) ale především o praxi, která Vám může pomoci tak, jako pomohla mně. Každý sice fungujeme jinak, ale jedno máme společné – jiné tělo ani zdraví už nemáme. A je jen na nás, jak s nimi naložíme.

Share on facebook
Share on pinterest
Share on twitter
Share on linkedin
Akademie Zdravé Výživy | Karolína Smutná | Zdravý životní styl, Semináře a Výživové poradenství
Akademie Zdravé Výživy | Karolína Smutná | Zdravý životní styl, Semináře a Výživové poradenství

Výživová poradkyně, lektorka, autorka a zakladatelka Akademie Zdravé Výživy.

Mohlo by Vás zajímat...